Služba v nebeské a pozemské svatyni

V Bibli se na mnoha místech ve starém zákoně hovoří o svatyni a očišťování od hříchů, ale již méně se ví o tom, že Bible v Novém zákoně hovoří o nebeské svatyni. Bible říká, že i v nebesích je očisťována svatyně naším pravým Veleknězem Ježíšem Kristem.  Pročtěte si pozorně Židům 8 a 9 kapitolu. Ve starém zákoně přenášeli lidé své hříchy na zvířata, která musela za jejich hřích zemřít. Co se ale dál dělo s hříchy, které byly symbolicky přeneseny krví  do svatyně svatých? Poté co zvíře zemřelo, dílo nekončilo. Co vše následovalo, aby mohl hřích opravdu být smazán a odstraněn? Za náš hřích zemřel pravý beránek Ježíš Kristus, co se tedy dál děje v nebeské svatyni s naším hříchem?  Izraelité mohli celý rok přinášet oběti, ale když se blížil „Den smíření“ věděli, že končí čas kdy mohou činit pokání. Čas, který když nevyužijí bude následovat trest. Jsme připraveni my na den kdy Kristus ukončí své dílo prostředníka předkládajícího Otci  naše prosby? Prostudujte tyto životně důležité pravdy a odevzdejte své srdce Ježíši Kristu ještě dnes. Dnes, dokud Kristus koná službu Velekněze, dnes  dokud je ještě čas na vyznání a opuštění svých hříchů!

Dvě svatyně

Co je svatyně? Termínem „svatyně“ Bible označuje nejdříve svatyni postavenou Mojžíšem jako napodobeninu té nebeské, a za druhé „pravou svatyni“ v nebi, kterou pozemská svatyně jen napodobovala. Smrtí Ježíše Krista obrazná služba v pozemské svatyni skončila, roztrhla se opona a obřady, které měly poukazovat na Kristovu smrt a služby byly ukončeny. „Pravá svatyně“ v nebi je svatyně nové smlouvy. V listu Židům 9. kapitole se hovoří o očištění pozemské i nebeské svatyně:

Židům 9,22-24 - A téměř všechno se podle Zákona očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění. Bylo tedy nutné, aby obrazy těch věcí, které jsou v nebesích, byly takto očišťovány, avšak samy nebeské věci jsou očišťovány oběťmi lepšími, než jsou tyto. Neboť Kristus nevešel do svatyně udělané lidskýma rukama, která je předobrazem té pravé, nýbrž do samého nebe, aby se nyní za nás ukázal před Boží tváří.

Očištění, a to v obrazné i ve skutečné službě, musí být vykonáno krví. V obrazné službě krví zvířat, ve skutečné službě krví Pána Ježíše. Apoštol Pavel jako důvod, proč očištění musí být vykonáno krví, uvádí, že bez prolití krve není odpuštění. Odpuštění neboli vymazání hříchů je dílo, které je třeba vykonat. Jakou souvislost však mají hříchy se svatyní, ať už v nebi, nebo na zemi? To můžeme pochopit studiem obrazné služby v pozemské svatyni, jež je svatyní „podobenství a stínu nebeských věcí“ (Žd 8,5).

Obrazná služba v pozemské svatyni

Služba v pozemské svatyni se dělila do dvou fází. Kněží sloužili každý den ve svatyni a pak jednou za rok konal velekněz ve svatyni svatých zvláštní úkon smíření a očištění svatyně. Každý den přinášeli kající hříšníci své oběti ke dveřím svatostánku, pokládali ruku na hlavu obětního zvířete a vyznávali své hříchy. Tím obrazně přenášeli svoji vinu ze sebe na nevinnou oběť. Pak bylo zvíře usmrceno. „Bez krve vylití,“ vysvětluje apoštol, „nebývá odpuštění vin.“ „Nebo duše všelikého těla ve krvi jest.“ (3 M 17,11) Porušení Božího zákona vyžaduje smrt přestupníka. Krev znázorňuje život hříšníka propadlého odsouzení. Jeho vinu přenesenou na oběť zanesl kněz v krvi obětního zvířete do svatyně a kropil jí před oponou, za níž byla truhla s deskami zákona, který hříšník přestoupil. Tímto obřadem byl hřích prostřednictvím krve obrazně přenesen do svatyně. V případě některých obětí nebyla krev vnášena do svatyně, ale její maso snědl kněz, jak Mojžíš přikázal Áronovým synům: „Poněvadž ji dal vám, abyste nesli nepravost všeho množství.“ (3 M 10,17) Oba obřady jsou symbolem přenesení hříchu z člověka, který hřích vyznal, do svatyně.

Taková služba probíhala ve svatyni každý den po celý rok. Hříchy Izraele byly přenášeny do svatyně a zvláštním obřadem je bylo třeba odstranit. Podle Božího příkazu bylo nezbytné vykonat smírčí obřady pro každé oddělení svatyně. „A očistí svatyni od nečistot synů Izraelských a od přestoupení jejich i všech hříchů jejich. Totéž učiní i stánku úmluvy, kterýž jest mezi nimi u prostřed nečistot jejich.“ Smírčí obřad bylo třeba vykonat také pro oltář, a tím „očistí jej i posvětí ho od nečistot synů Izraelských“ (3 M 16,16.19).

Jednou za rok ve velký Den smíření vstoupil nejvyšší kněz do svatyně svatých, aby svatyni očistil. Tento úkon uzavřel celoroční cyklus služby ve svatyni. V Den smíření postavili před dveře svatostánku dva kozly. Potom určili „los jeden Hospodinu, a los druhý Azazel“ (3 M 16,8). Kozel, na kterého padl los pro Hospodina, měl být poražen jako oběť za hřích lidí a kněz měl jeho krev zanést za oponu a pokropit jí slitovnici a před slitovnicí. Krví měl být pokropen také kadidlový oltář, který stál před oponou.

„A vlože Aron obě ruce své na hlavu kozla živého, vyznávati bude nad ním všecky nepravosti synů Izraelských, a všecka přestoupení jejich se všemi hříchy jejich, a vloží je na hlavu kozla, a vyžene ho člověk k tomu zřízený na poušť. (Kozel ten zajisté ponese na sobě všecky nepravosti jejich do země pusté.) A pustí kozla toho na poušti.“ (3 M 16,21.22) Kozel určený k vyhnání se už do izraelského tábora nevrátil a muž, který ho odvedl do pouště, musel - dříve než se vrátil do tábora - omýt sebe a svůj oděv vyprat.

Celý obřad měl Izraelcům ukázat, jak je Bůh svatý a jak je pro něj hřích odporný. Navíc jim měl ukázat, že každý styk s hříchem je znečistí. Bůh požadoval, aby se každý Izraelec toho dne, kdy se konalo dílo smíření, pokořoval ve svém srdci. Museli odložit jakoukoli práci a prožít celý den v opravdové pokoře před Bohem, s modlitbami, postem a opravdovým zpytováním srdce.

Předobrazná služba v pozemské svatyni představovala důležité pravdy o smíření. Místo hříšníka byla v ní přijímána krev zástupné oběti. Krev obětních zvířat však nemohla odstranit hřích. Byl to jen prostředek, který přenášel hřích do svatyně. Obětováním krve hříšník uznal autoritu zákona, vyznal, že se provinil a vyjádřil touhu dosáhnout odpuštění vírou ve Vykupitele, který přijde. Tím ale ještě nebyl úplně osvobozen od odsouzení zákona. V Den smíření vešel velekněz do svatyně svatých s krví obětního zvířete, které přineslo celé shromáždění, a pokropil jí slitovnici nad zákonem, aby učinil zadost požadavkům zákona. Potom jako prostředník vzal všechny hříchy na sebe a vynesl je ze svatyně. Položil ruce na hlavu živého kozla, vyznal nad ním všechny tyto hříchy, čímž je obrazně přenesl ze sebe na kozla, a ten pak byl vyhnán do pouště. Tím byly hříchy lidu symbolicky navždy odstraněny.

Skutečná služba v nebeské svatyni

„Sloužíce podobenství a stínu nebeských věcí.“ (Žd 8,5) A co se při službě v pozemské svatyni konalo obrazně, koná se při službě v nebeské svatyni ve skutečnosti. Po svém nanebevstoupení začal náš Spasitel konat dílo jako náš velekněz. Apoštol Pavel napsal: „Neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, kteráž by byla příklad s pravou svatyní se srovnávající, ale právě v nebe všel, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás.“ (Žd 9,24)

Služba kněze během roku v prvním oddělení svatyně, „za oponou“, která oddělovala svatyni od nádvoří, představovala službu, kterou Ježíš Kristus zahájil po svém nanebevstoupení.  Úkolem kněze při každodenní službě bylo přinášet před Boha krev oběti za hřích a kadidlo, jehož vůně stoupala s modlitbami Izraele. Kristus přinesl před Otce svou krev prolitou za hříšníky a předložil před něho také vzácnou vůni své spravedlnosti spolu s modlitbami kajících věřících. To byla služba v prvním oddělení nebeské svatyně.

Tam provázela Ježíše Krista víra jeho učedníků, když od nich odešel do nebe. Tam se upírala jejich naděje a „v této naději“, jak napsal Pavel, „kteroutož máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu, kdežto předchůdce náš pro nás všel Ježíš, jsa učiněn podle řádu Melchisedechova nejvyšším knězem na věky“. „Ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev, všel jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl.“ (Žd 6,19.20; 9,12)

Po osmnáct staletí trvala tato služba znázorněná prvním oddělením svatyně. Krev Ježíše Krista představovala přímluvu za věřící, kteří projevovali pokání, a zajišťovala jim odpuštění a přijetí u Otce. Jejich hříchy však zůstávaly stále zaznamenány v nebeských knihách. Jako v obrazné službě v pozemské svatyni se na konci roku konalo dílo smíření, tak se musí - dříve než skončí Kristovo dílo pro vykoupení člověka - vykonat smíření tím, že ze svatyně bude odstraněn hřích. Tato služba měla začít po uplynutí 2300 prorockých dnů. V určenou dobu, jak předpověděl prorok Daniel, vstoupil náš Velekněz do svatyně svatých, aby vykonal poslední část svého slavného díla - očištění svatyně.

Jako byly kdysi hříchy lidu vírou přenášeny na oběť za hřích a pak obrazně její krví vnášeny do pozemské svatyně, tak jsou podle nové smlouvy hříchy kajících lidí vírou vkládány na Ježíše Krista a ve skutečnosti přenášeny do nebeské svatyně. Tak jako v obrazné službě očištěním pozemské svatyně byly odstraněny hříchy, které ji znečistily, tak musí být očištěna nebeská svatyně tím, že z ní budou odstraněny nebo vymazány záznamy hříchů. Než se to však může stát, musí být záznamy prozkoumány, aby se rozhodlo, na koho se může vztahovat smíření v Ježíši Kristu, kdo je pokáním a vírou v Pána Ježíše přijal. Očištění svatyně proto zahrnuje také vyšetřování - soud. Toto dílo se musí uskutečnit dříve, než Ježíš Kristus přijde, aby vykoupil svůj lid. Protože až Ježíš Kristus přijde, přinese s sebou odplatu, aby odměnil každého podle jeho činů (Zj 22,12).

Lidé, kteří sledovali světlo prorockého slova, poznali, že Kristus zahájil po skončení údobí 2300 prorockých dnů v roce 1844 dílo v nebeské svatyni svatých, aby vykonal závěrečné dílo smíření před svým příchodem na zem.

Pochopili také, že oběť za hřích předobrazně představovala Ježíše Krista jako oběť a velekněz znázorňoval Pána Ježíše jako Prostředníka, ale také, že kozel - určený k vyhnání, na něhož velekněz přenesl hříchy celého lidu - symbolizoval satana, původce hříchu, na něhož budou nakonec vloženy všechny vyznané hříchy lidí. Když velekněz krví oběti za hřích očistil svatyni od hříchů, vložil hříchy na kozla. Když Ježíš Kristus svou vlastní krví na konci své služby odstraní hříchy svého lidu z nebeské svatyně, vloží je na satana, který musí nést konečný trest uložený soudem. Kozel byl vyhnán do pouště, aby se už nikdy nemohl vrátit mezi Izraelce. Satan bude navždy odstraněn z přítomnosti Boha a jeho lidu. Bude zahuben při závěrečném zničení hříchu a hříšníků.

Kdo bude moci snést den  Jeho příchodu?

Prorok napsal: „Ale kdo bude moci snésti den příchodu jeho? A kdo ostojí, když se on ukáže? Nebo on jest jako oheň rozpouštějící a jako mýdlo běličů. I sedna, přeháněti bude a přečišťovati stříbro, a přečistí syny Léví, a vyčistí je jako zlato a jako stříbro. I budou Hospodinovi, obětujíce oběti v spravedlnosti.“ (Mal 3,2.3) Až se Kristus přestane přimlouvat za lidstvo v nebeské svatyni, budou muset lidé žijící na zemi stát před tváří svatého Boha bez prostředníka. Jejich šat musí být bez poskvrny, jejich povaha musí být očištěna od hříchu krví Pána Ježíše. Prostřednictvím Boží milosti a vlastním vytrvalým úsilím musejí zvítězit v boji se zlem. Zatímco v nebi probíhá vyšetřovací soud, zatímco vyznané hříchy věřících jsou odstraňovány ze svatyně, musí Boží lid na zemi vykonat zvláštní dílo očištění, odstranění hříchu. Tento proces je jasně popsán ve 14. kapitole knihy Zjevení.

Až bude toto dílo dokončeno, budou Kristovi následovníci připraveni na příchod svého Pána. Pak bude církev, kterou Pán vezme k sobě při svém příchodu, „...slavnou církev, nemající poskvrny, ani vrásky, neb cokoli takového“ (Ef 5,27). Všichni, kdož se opravdu káli z hříchu a vírou se dovolávali krve Kristovy jako své smírčí oběti, mají u svých jmen v nebeských knihách zaznamenáno odpuštění. Protože se stali účastníky spravedlnosti Kristovy a protože bylo shledáno, že jejich povaha je v souladu se Zákonem Božím, budou jejich hříchy vymazány a oni sami budou shledáni hodnými věčného života. Pán praví, …: „Já, já sám shlazuji přestoupení tvá pro sebe, a na hříchy tvé nezpomínám.“ (Iz 43,25)

Lidé nemohou beztrestně odmítat varování, která jim Bůh milostivě posílá. Bůh varoval lidi v době Noeho a jejich záchrana závisela na tom, jaký postoj k poselství zaujmou. Protože výstrahu odmítli, Bůh odňal hříšnému lidstvu svého Ducha a lidé zahynuli ve vodách potopy. V době Abrahama se Milost přestala přimlouvat za hříšné obyvatele Sodomy, a všechny - kromě Lota, jeho ženy a dvou dcer - zničil oheň seslaný z nebe. Podobně také v době Pána Ježíše slyšeli tehdejší nevěřící Židé varování z úst Božího Syna: „Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý.“ (Mt 23,38) Při pohledu do závěrečného období lidských dějin prohlásil věčný Bůh o lidech, kteří „lásku k pravdě nepřijali, aby spaseni byli“, že „pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži, a aby odsouzeni byli všickni, kteříž neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost“. (2 Te 2,10-12) Když odmítají učení jeho slova, Bůh jim odjímá svého Ducha a ponechává je na pospas bludům, které mají rádi.

Co uděláme?

Žijeme dnes v době velikého dne smíření. Když velekněz v předobrazné službě konal smíření pro Izrael, požadovalo se od všech, aby se ponižovali v duších svým pokáním z hříchů a pokorou před Hospodinem, jinak by byli vyhlazeni z lidu. (viz 3Moj 16,29-31; 23,29). Stejně tak všichni, kdož chtějí, aby jejich jména zůstala v knize života, by měli nyní, v posledních několika dnech své zkoušky, ponižovat své duše před Bohem s lítostí za spáchaný hřích a opravdovým pokáním.

1. Jan 2,1- 7 - Moje dítky, toto vám píši, abyste nezhřešili; a jestliže by někdo zhřešil, máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, toho spravedlivého. On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. A podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Znám ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není. Kdo však zachovává jeho slovo, v tom se skutečně Boží láska stala dokonalou. Podle toho poznáváme, že jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on. Milovaní, nepíšu vám nové přikázání, ale staré, které jste měli od počátku.

Kristus se za lidstvo stále ještě přimlouvá a dává světlo poznání všem, kdo po něm touží. Ale jak dlouho ještě? Využijeme včas této nabídky? Vstoupíme s Kristem do nebeské svatyně, vyznáme v pokoře své hříchy a přeneseme je tak na našeho jediného prostředníka dokud ještě tuto službu pro nás vykonává? Očistíme a zbavíme svá srdce od hříchu dokud je čas? Milí přátelé, do nebeského království se vstupuje DNES! Dnes ještě můžeme vstoupit do věčnosti, zítra může být pozdě.  Dnes je čas k opravdovému poznání Ježíše Krista. Ne poznat Krista povrchně, jenom jako známého, ale čas k opravdovému navázání vztahu s Pánem Ježíšem. Aby v mém srdci kraloval, aby dostal první místo ve všem co dělám. Dnes je čas znovu se cele odevzdat Pánu Ježíši, protože jedině v tom je věčný život. Jestliže přijdeme k Ježíši jsme v bezpečí, máme jistotu odpuštění hříchů, protože On za nás zemřel. Dnes uslyšíte-li Jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.

Použity výňatky z knihy Velký spor věků