^{GC 479} Prorok Daniel napsal: „Hleděl jsem, až trůnové ti svrženi byli, a Starý dnů posadil se, jehož roucho jako sníh bílé, a vlasové hlavy jeho jako vlna čistá, trůn jako jiskry ohně, kola jeho jako oheň hořící. Potok ohnivý tekl a vycházel od něho, tisícové tisíců sloužili jemu, a desetkrát tisíckrát sto tisíců stálo před ním; soud zasedl, a knihy otevříny byly.“ (Da 7,9.10)

Tímto způsobem Bůh prorokovi ve vidění představil velký a slavný den, kdy před Soudcem země budou předvedeny povahy a životy lidí a každý člověk bude souzen „podle skutků“. „Věkovitý“ je Bůh Otec. Žalmista říká: „Prvé, než hory stvořeny byly, nežlis sformoval zemi, a okršlek světa, ano hned od věků a až na věky, ty jsi Bůh silný.“ (Ž 90,2) On, původce všeho živého, zdroj všech zákonů, bude předsedat soudu. A „desetitisíce desetitisíců“ svatých andělů budou jako služebníci a svědkové přítomni tomu velkému soudu.

„A aj, s oblaky nebeskými podobný Synu člověka přicházel; potom až k Starému dnů přišel, a před něj postaven byl. I dáno jest jemu panství a sláva i království, aby všickni lidé, národové a jazykové sloužili jemu; jehož panství jest panství věčné, kteréž nepomíjí, a království jeho, kteréž se neruší.“ (Da 7,13.14) ^{GC 480} Příchod Ježíše Krista, který se tu popisuje, není jeho druhý příchod na zem. Ježíš Kristus přichází k „Věkovitému“ v nebi, aby přijal panství, slávu a království, které mu bude dáno na závěr jeho prostřednické služby. Tuto událost, nikoli jeho druhý příchod na zem, předpovědělo proroctví o 2300 prorockých dnech, které skončilo v roce 1844. V doprovodu nebeských andělů vstoupil náš Velekněz do svatyně svatých a předstoupil před nebeského Otce, aby vykonal závěrečné dílo své služby pro člověka - aby uskutečnil vyšetřování a smířil s Bohem všechny, kdo jeho dílo smíření přijali.

V obrazné starozákonní službě měl Den smíření význam je pro ty, kdo předstoupili před Boha s vyznáním svých hříchů a s pokáním a jejichž hříchy byly prostřednictvím krve oběti přeneseny do svatyně. Podobně také i ve velký den konečného smíření a vyšetřujícího soudu budou přicházet v úvahu jen případy těch, kdo se hlásí k Božímu lidu. Soud nad bezbožnými je naprosto odlišná záležitost a bude se konat později.

„Neboť jest čas, aby se začal soud od domu Božího. A poněvadž nejprv začíná se od nás, jakýž bude konec těch, kteříž nejsou povolni evangelium Božímu?“ (1 Pt 4,17)

Nebeské knihy, v nichž jsou zaznamenána jména a činy lidí, jsou podkladem pro rozhodnutí soudu. Prorok Daniel napsal: „Soud zasedl, a knihy otevříny byly.“ (Da 7,10) Apoštol Jan, popisuje ve Zjevení stejný výjev a dodává: „A jiné knihy také jsou otevříny, to jest knihy života, i souzeni jsou mrtví podle toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých.“ (Zj 20,12)

Kniha života zachycuje jména všech lidí, kteří kdy vstoupili do Boží služby. Pán Ježíš vyzýval své učedníky: „Raději se radujte, že jména vaše napsána jsou v nebesích.“ (L 10,20) ^{GC 481} Apoštol Pavel mluví o svých věrných spolupracovnících, „jejichžto jména napsána jsou v knize života“. (Fp 4,3) Daniel prorockým zrakem viděl „čas ssoužení, jakéhož nebylo“ a ujišťuje, že Boží lid bude vysvobozen, „kdožkoli nalezen bude zapsaný v knize“. Pisatel knihy Zjevení zaznamenal, že do Božího města vstoupí jen ti, „kteříž napsaní jsou v knihách života Beránkova“. (Da 12,1; Zj 21,27)

Před Bohem je psána „pamětní kniha“. Jsou v ní zaznamenány dobré činy lidí, „kteříž se bojí Hospodina, a myslí na jméno jeho“ (Mal 3,16). Jejich skutky víry, jejich činy lásky jsou zaznamenány v nebi. Nehemiáš se o tom zmiňuje, když volá: „Budiž pamětliv na mne, Bože můj,... nevyhlazuj dobrodiní mých, kteráž jsem prokázal k domu Boha svého i k službám jeho.“ (Neh 13,14) V Boží pamětné knize je zachycen každý spravedlivý čin. Je tam přesně zaznamenáno každé odmítnuté pokušení, každé překonané zlo, každé vyslovené soucitné slovo. Je tam zapsána každá oběť, každá bolest a zármutek vytrpěný pro Ježíše Krista. Žalmista volá: „Ty má utíkání v počtu máš, schovej slzy mé do láhvice své, a což bys jich v počtu neměl?“ (Ž 56,9)

Nebeské knihy také zaznamenávají hříchy lidí. „Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou.“ „Z každého slova prázdného, kteréž mluviti budou lidé, vydadí počet v den soudný.“ Spasitel prohlásil: „Nebo z slov svých spravedliv budeš učiněn, a z řečí tvých budeš odsouzen.“ (Kaz 12,14; Mt 12,36.37) Tento neomylný záznam zachytí i tajné úmysly a pohnutky, protože Bůh „osvítí to, což skrytého jest ve tmě, a zjeví rady srdcí“. (1 K 4,5) „Aj, zapsáno jest to přede mnou, ... nepravosti vaše, a spolu … nepravosti otců vašich, praví Hospodin.“ (Iz 65,6.7)

^{GC 482} Bůh zkoumá skutky každého člověka a zaznamenává je jako skutky věrné nebo nevěrné. Ke každému jménu v nebeských knihách je s naprostou přesností zapsáno každé nesprávné slovo, každý sobecký čin, každá nesplněná povinnost, každý tajný hřích i každé nečestné jednání. Všechna nebem poslaná varování nebo napomenutí, která člověk ignoroval, všechny promrhané okamžiky, nevyužité příležitosti, každý vliv, který působil k dobrému nebo k zlému se svými dalekosáhlými následky, to všechno zapisuje anděl, který vede nebeské knihy.

Boží zákon je měřítkem, podle něhož bude Boží soud posuzovat povahu a život každého člověka. Starozákonní mudrc prohlásil: „Boha se boj, a přikázaní jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží. Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud.“ (Kaz 12,13.14) Apoštol Jakub napomíná své bratry: „Tak mluvte a tak čiňte, jakožto ti, kteříž podle zákona svobody souzeni býti máte.“ (Jk 2,12)

Soud rozhodne o tom, kdo bude „hoden“, aby byl vzkříšen se spravedlivými. Pán Ježíš řekl: „Ale ti, kteříž hodni jmíni budou dosáhnouti onoho věku a vzkříšení z mrtvých, ... andělům zajisté rovni budou. A jsou synové Boží.“ (L 20,35.36) Jindy Spasitel prohlásil, že „půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života“. (J 5,29) Spravedliví mrtví budou tedy vzkříšeni až po první části soudu, na němž budou shledáni hodni „vstát k životu“. Osobně se tedy - když budou zkoumány jejich záznamy a rozhodováno o jejich případu - soudu neúčastní.

Pán Ježíš vystoupí jako jejich obhájce a bude je zastupovat před Bohem. „Pakliť by kdo zhřešil, přímluvci máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1 J 2,1) „Neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, kteráž by byla příklad s pravou svatyní se srovnávající, ale právě v nebe všel, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás.“ „A protož i dokonale spasiti může všecky přistupující skrze něj k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně.“ (Žd 9,24; 7,25)

^{GC 483} Až budou při soudu otevřeny knihy záznamů, budou před Bohem vyšetřeny životy všech, kdo věřili v Pána Ježíše. Náš přímluvce začíná těmi, kteří žili na zemi nejdříve, pak předkládá případy následujících generací a skončí žijícími. Na pořad přijde každé jméno, každý případ bude podrobně prozkoumán, některé Bůh přijme, jiné odmítne. Jestliže se u některých jmen najdou záznamy hříchů, které nebyly vyznány a odpuštěny, budou taková jména odstraněna z knihy života a záznam o jejich dobrých skutcích bude vymazán z Boží pamětné knihy. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Kdo zhřešil proti mně, toho vymaži z knihy své.“ (2 M 32,33) A prorok Ezechiel doplňuje: „Pakli by se odvrátil spravedlivý od spravedlnosti své, a činil by nepravost ..., na žádné spravedlnosti jeho, kteréž činil, nebude pamatováno.“ (Ez 18,24)

Záznam o odpuštění bude v nebeských knihách zanesen u všech, kdo opravdově litovali svých hříchů a vírou přijali krev Ježíše Krista jako očišťující oběť. Protože přijali Kristovu spravedlnost a jejich charakter je v souladu s Božím zákonem, budou jejich hříchy vymazány a oni sami budou považováni za hodné vstoupit do věčného života. Prostřednictvím proroka Izaiáše Pán prohlásil: „Já, já sám shlazuji přestoupení tvá pro sebe, a na hříchy tvé nezpomínám.“ (Iz 43,25) Pán Ježíš řekl: „Kdo zvítězí, tenť bude odín rouchem bílým; a nevymažiť jména jeho z knih života, ale vyznámť jméno jeho před obličejem Otce svého i před anděly jeho.“ „Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým, jenž jest v nebesích. Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.“ (Zj 3,5; Mt 10,32.33)

I ten největší zájem lidí o rozhodnutí pozemských soudů je jen slabým odleskem zájmu, který mezi obyvateli nebes vzbudí, ^{GC 484} až se před Soudcem celé země začnou probírat jména zaznamenaná v Beránkově knize života. Náš Přímluvce bude žádat, aby všem, kdo zvítězili vírou v jeho krev, byla odpuštěna přestoupení a mohli se vrátit do svého rajského domova a dostat korunu jako spoludědici jeho „panování prvního“. (Mi 4,8) Satan se snažil klamáním a pokoušením lidí zmařit záměr, který Bůh stvořením člověka sledoval. Kristus však nyní žádá, aby se tento plán uskutečnil, jako kdyby člověk nikdy nepadl. Žádá pro svůj lid nejen plné odpuštění a ospravedlnění, ale také podíl na své slávě a místo na svém trůnu.

Zatímco se Pán Ježíš přimlouvá za ty, kdo přijali jeho milost, satan je před Bohem obviňuje jako přestupníky. Velký podvodník se je snažil svést, aby začali pochybovat, aby přestali věřit v Boha, aby se odvrátili od Boží lásky a nerespektovali jeho zákon. Nyní ukazuje na záznam o jejich životě, na jejich povahové nedostatky, na to, jak málo se podobají Kristu, čímž svého Vykupitele zneuctili, na všechny hříchy, k jejichž spáchání je navedl a pro něž je pokládá za své poddané.

Pán Ježíš neomlouvá jejich hříchy, ale ukazuje jejich lítost a jejich víru, a žádá pro ně odpuštění. Ukazuje před Otcem a svatými anděly své raněné ruce a říká: Znám je jménem. Vyryl jsem je na dlaních svých rukou. „Oběti Boží duch skroušený; srdcem skroušeným a potřebným, Bože, nezhrzíš.“ (Ž 51,19) Žalobci svého lidu říká: „Potresciž tě Hospodin, satane, potresciž tě, pravím, Hospodin, kterýž vyvoluje Jeruzalém. Zdaliž tento není jako hlavně vychvácená z ohně?“ (Za 3,2) Kristus přikryje své věrné svou spravedlností, aby je mohl představit svému Otci jako „slavnou církev, nemající poskvrny, ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá a bez úhony“ (Ef 5,27). Jejich jména jsou zapsána v knize života a je o nich napsáno: „Budouť se procházeti se mnou v bílém rouše; nebo jsou hodni.“ (Zj 3,4)

^{GC 485} Tak se plně uskuteční slib nové smlouvy: „Milostiv zajisté budu nepravosti jejich, a na hřích jejich nezpomenu více.“ „V těch dnech a toho času, dí Hospodin, byla-li by vyhledávána nepravost Izraelova, nebude žádné, a hříchové Judovi, však nebudou nalezení.“ (Jr 31,34; 50,20) „V ten den bude výstřelek Hospodinův ušlechtilý a slavný, a plod země výtečný a krásný, totiž ti, kteříž zachováni budou z Izraele. I stane se, že kdož bude zanechán na Sionu, a pozůstaven bude v Jeruzalémě, svatý slouti bude, každý, kdož jest zapsán k životu v Jeruzalémě.“ (Iz 4,2.3)

Úkol vyšetřujícího soudu a vymazání hříchů skončí před druhým příchodem Pána Ježíše. Protože mrtví budou souzeni podle toho, co je o nich zapsáno v knihách, je nemožné, aby byly hříchy lidí vymazány před skončením soudu, který vyšetřuje jejich případy. Apoštol Pavel jednoznačně říká, že hříchy věřících budou vymazány, až nastanou „časové rozvlažení od tváři Páně,“ a až Bůh pošle toho, „kterýž vám kázán jest, Ježíše Krista“ (Sk 3,19.20). Až skončí vyšetřující soud, přijde Ježíš Kristus a přinese s sebou svou odplatu každému podle jeho skutků.

Když v obrazné starozákonní službě velekněz dokončil smíření pro Izrael, vystoupil ze svatyně a požehnal shromážděným věřícím. Podobně se po dokončení svého prostřednického díla objeví Kristus „ne už kvůli hříchu, ale ke spáse“ (Žd 9,28 ČEP), aby jako požehnání dal věčný život svému lidu, který ho očekával. Tak jako kněz vyčistil svatyni od hříchů a vložil je na hlavu kozla určeného k vyhnání, tak Kristus vloží všechny vyznané hříchy na satana, původce a podněcovatele hříchu. Kozel, nesoucí hříchy Izraele, byl zahnán „na poušť“ (3 M 16,22), satan ponese vinu za všechny hříchy, k nimž Boží lid svedl. Po tisíc let bude uvězněn na zemi, která bude v té době pustá a neobydlená. Nakonec podstoupí plný trest za hříchy v ohni, který zničí také všechny bezbožné. ^{GC 486} Konečným odstraněním hříchu a osvobozením všech, kdo dobrovolně odmítli zlo, se uskuteční a dovrší velký plán záchrany člověka.

V předpovězené době - po uplynutí 2300 prorockých dnů, v roce 1844 - začal vyšetřovací soud a odstraňování hříchů. Všichni, kdo se kdy hlásili k Pánu Ježíši, musí podstoupit vyšetřování. Živí i mrtví jsou souzeni „jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých“ (Zj 20,12).

Hříchy, kterých hříšník nelitoval a nezanechal, nebudou odpuštěny a vymazány z knih, naopak budou v Boží den svědčit proti hříšníku. Ať hříšník spáchal své hříchy za denního světla nebo v noční tmě, Pán, v jehož jsme rukou, je zná. Boží andělé byli svědky každého hříchu a zaznamenali jej do neomylných knih. Člověk může hřích skrýt, popřít, zatajit před otcem, matkou, ženou, dětmi nebo přáteli, nikdo kromě viníka nemusí mít nejmenší podezření o spáchaném zlu, nebeské bytosti však vědí o každém hříchu. Tma nejtemnější noci, největší podvodná tajemství nestačí ukrýt ani jedinou myšlenku před vševědoucností Hospodina. Bůh má přesný seznam všech nespravedlivých činů a každého nečestného jednání. Nedá se oklamat předstíranou zbožností. Při posuzování charakteru člověka se nemýlí. Zkažení lidé mohou podvést člověka, Boha však nikoli. Prohlédne každou přetvářku a vidí do srdce lidí.

Jak závažné je to zjištění! Den po dni ubíhá do věčnosti a nebeské knihy zaznamenávají všechno, co se v nich odehrálo. Pronesené slovo, vykonaný čin nelze už nikdy vzít zpět. Andělé zaznamenávají dobré i špatné činy. Ani nejmocnější dobyvatel na této zemi nemůže zrušit záznam jediného dne. Všechny naše činy, všechna naše slova, dokonce i naše nejtajnější myšlenky přispívají k rozhodování o našem údělu a to buď k dobrému, nebo ke zlému. I když jsme je třeba už zapomněli, jednou promluví, aby nás ospravedlnily, nebo odsoudily.

^{GC 487} Tak jako umělec přesně zachytí rysy tváře, zaznamenávají nebeské knihy charakter člověka. Jak málo si však lidé dělají starosti o tyto záznamy, které prohlížejí nebeské bytosti. Kdyby mohl být odstraněn závoj, který dělí viditelný svět od neviditelného, kdyby lidé mohli vidět anděla, jak zaznamenává každé slovo a každý skutek, kdyby si uvědomovali, že se s těmi záznamy setkají u soudu, kolik slov, která denně pronesou, by zůstalo nevyřčeno, kolik činů by zůstalo nevykonáno!

Při soudu bude Pán pečlivě posuzovat, jak kdo využil nadání, které dostal. Jak jsme naložili s prostředky, které nám Pán propůjčil? Odevzdáme Pánu při jeho návratu jeho vlastnictví i s úroky? Využili jsme schopnosti, které svěřil do našich rukou, srdcí a mozků, k oslavě Boha a k prospěchu světa? Jak jsme využili svůj čas, jak jsme používali své pero, hlas, peníze nebo svůj vliv? Co jsme učinili pro Ježíše Krista v osobě chudých, postižených, sirotků nebo vdov? Bůh nám svěřil své svaté slovo, co jsme učinili s poznáním a pravdou, kterou nám svěřil, abychom vedli ostatní k záchraně? Pán nebude brát vážně pouhé vyznání víry v Krista, uznává jedině lásku, která se projevuje skutky. Čin má v Božích očích cenu jen tehdy, je-li vykonán z lásky. Cokoli konáme z lásky, Bůh přijme a odmění, i když jde podle úsudku člověka o sebenepatrnější čin.

Nebeské knihy zaznamenávají skryté sobectví lidí. Zachycují nesplněné povinnosti vůči lidem, zlehčování požadavků Spasitele. Z nich lidé poznají, jak často věnovali satanu čas, myšlenky a síly, které patřily Kristu. Zprávy, které andělé zaznamenávají, nejsou radostné. Rozumné bytosti, lidé, kteří se vydávají za Kristovy následovníky, pohlcuje úsilí hromadit pozemský majetek nebo holdování světským radovánkám. Plýtvají penězi, časem a silami, aby se předváděli nebo ukájeli své choutky. Jen málo času věnují modlitbě, studiu Písma, sebepokořování a vyznávání hříchů.

^{GC 488} Satan se snaží stále novými podněty zaměstnat naši mysl, aby se nemohla zabývat tím, co bychom měli znát nejlépe. Velký podvodník nenávidí pravdy, které ukazují zástupnou oběť a všemocného prostředníka. Uvědomuje si, že všechno závisí na tom, jak se mu daří odvracet mysl lidí od Ježíše a jeho pravdy.

Kdo chce mít užitek z přímluvné služby Spasitele, nesmí dovolit, aby mu něco mařilo jeho úkol rozvíjet v úctě před Bohem posvěcení. Nesmí věnovat drahocenný čas zábavě, rozmařilosti nebo hromadění majetku, ale opravdovému studiu slova pravdy a modlitbě. Boží lid musí jasně a správně pochopit podstatu svatyně a vyšetřujícího soudu. Všichni potřebují osobně znát, co koná náš Velekněz, jinak nebudou schopni uchovat si víru, která je v této době tak důležitá, a zaujmout postoj, který podle Boží vůle zaujmout mají. Každý člověk má život, který může zachránit nebo ztratit. Každý se musí postavit před Boží soud. Případ každého člověka bude jednou projednáván. Je tedy důležité, aby každý člověk často a vážně přemýšlel o situaci, kdy soud zasedne a otevřou se knihy, kdy na konci dnů bude muset každý člověk, podobně jako Daniel, přijmout svůj úděl.

Všichni lidé, kteří o tom vědí, mají podávat svědectví o velkých pravdách, jež jim Bůh svěřil. Nebeská svatyně je nejvlastnějším středem Kristovy služby ve prospěch lidí. Jeho dílo se týká každého člověka žijícího na světě. Ukazuje nám plán vykoupení, který se završí na konci časů, a ukazuje vítězný závěr boje mezi spravedlností a hříchem. Je neobyčejně důležité, abychom se s tím všichni podrobně seznámili a mohli odpovědět každému, kdo by se ptal na naději, kterou máme.

^{GC 489} Kristova prostřednická služba za člověka v nebeské svatyni je právě tak podstatná součást plánu vykoupení jako jeho smrt na kříži. Svou smrtí zahájil Kristus své dílo a po svém zmrtvýchvstání vystoupil na nebesa, aby je dokončil v nebi. Vírou smíme vstoupit za oponu, kam „předchůdce náš pro nás všel Ježíš“. (Žd 6,20) Tam se odráží světlo z golgotského kříže. Tam můžeme plněji pochopit tajemství vykoupení. Záchrana člověka stála Boha nesmírnou oběť. Zástupná oběť odpovídá maximálním požadavkům přestoupeného Božího zákona. Pán Ježíš otevřel cestu ke trůnu Otce a díky jeho prostřednické službě mohou být Otci předložena upřímná přání všech, kdo k němu přicházejí s vírou.

„Kdo přikrývá přestoupení svá, nepovede se jemu šťastně; ale kdož je vyznává a opouští, milosrdenství důjde.“ (Př 28,13) Kdyby lidé, kteří omlouvají a zakrývají své chyby, mohli vidět, jak nad nimi a jejich jednáním satan jásá, jak se pošklebuje Kristu a jeho andělům, snažili by se co nejrychleji vyznat své hříchy a vzdát se jich. Satan využívá povahové nedostatky a pokouší se ovládnout myšlení člověka. Ví, že se mu to podaří, jestliže se s těmi nedostatky nebojuje. Proto se trvale snaží klamat následovníky Kristovy svými výmysly, kterým nedokáží odolat. Pán Ježíš se za ně přimlouvá svýma probitýma rukama a svým raněným tělem a všechny, kdo ho chtějí následovat, ujišťuje: „Dosti máš na mé milosti.“ (2 K 12,9) „Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem vašim. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ (Mt 11,29.30) Nikdo nemá právo považovat své nedostatky za nenapravitelné. Bůh nabízí víru a milost, abychom je překonali.

Žijeme v době velkého Dne smíření. ^{GC 490} Když velekněz v předobrazné starozákonní službě konal obřad smíření za Izrael, požadovalo se ode všech, aby v srdci litovali svých hříchů a kořili se před Pánem, jinak by byli z národa vyloučeni. Podobně by měli dnes - v posledních dnech doby milosti - všichni, kdo chtějí mít svá jména zaznamenána v knize života, pokořovat svá srdce před Bohem a opravdově litovat svých hříchů. Musejí opravdově a důkladně zkoumat svá srdce. Musí odložit lehkomyslnost a bezstarostnost, kterou projevuje tolik vyznavačů křesťanství. Před všemi, kteří chtějí překonat zlé náklonnosti, jež se je snaží ovládnout, stojí těžký boj. Připravit se musí každý sám. Spasení nebude kolektivní. Čistota a zbožnost jednoho člověka nemůže nahradit nedostatek těchto vlastností u druhého. I když před Božím soudem musí projít všechny národy, bude Bůh zkoumat případ každého jednotlivce tak podrobně a přesně, jako by to byl jediný člověk na zemi. Každý musí být posouzen a shledán bez vady, bez vrásky nebo něčeho podobného.

Závěrečné události díla vykoupení jsou slavné a mají závažné důsledky. Nyní se soud odehrává v nebeské svatyni. Probíhá už řadu let. Brzy - a nikdo neví, jak brzy - se budou projednávat případy žijících. Ve vznešené přítomnosti Boha bude projednáván i náš život. V této době je předně třeba, aby každý plnil napomenutí Spasitele: „Vizte, bděte a modlte se; nebo nevíte, kdy bude ten čas.“ (Mk 13,33) „Pakli bdíti nebudeš, přijduť na tě jako zloděj, a nezvíš, v kterou hodinu na tě přijdu.“ (Zj 3,3)

Až skončí vyšetřující soud, bude rozhodnuto o věčném údělu všech lidí, o jejich životě nebo smrti. Doba milosti skončí krátce před tím, než se na nebeských oblacích ukáže Pán Ježíš. Kristus předpověděl ten okamžik v knize Zjevení: „Kdo škodí, škodiž ještě; a kdo smrdí, smrdiž ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlniž se ještě; a svatý posvětiž se ještě. A aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho.“ (Zj 22,11.12)

^{GC 491} Spravedliví i bezbožní pak budou ještě žít na zemi jako smrtelníci - budou orat i stavět, budou jíst a pít a nikdo nebude vědět, že v nebeské svatyni bylo vyneseno konečné, neodvolatelné rozhodnutí. Když Noe vstoupil před potopou do korábu, Bůh za ním zavřel dveře a bezbožné nechal venku. Po sedm dní žili lidé v nevědomosti - ač o jejich údělu už bylo rozhodnuto, pokračovali ve svém bezstarostném, rozmařilém životě a posmívali se varováním o hrozícím soudu. Pán Ježíš řekl: „Takť bude i příští Syna člověka.“ (Mt 24,39) Tiše, nepozorovaně - jako zloděj o půlnoci přijde rozhodující hodina, kdy se naplní úděl každého člověka a navždy skončí nabídky Boží milosti hříšníkům.

„Bděte tedy, ... aby snad přijda v nenadále, nenalezl vás, a vy spíte.“ (Mk 13,35.36) Ve velkém nebezpečí jsou lidé, kteří se unavili bděním a přijali nabídky světa. Právě tehdy, když bude podnikatel plně zaměstnán honbou za ziskem, kdy se bude milovník radovánek oddávat požitkům, kdy se marnivá žena bude ověšovat šperky, se může stát, že Soudce celé země vynese rozsudek: „Zvážen jsi na váze, a nalezen jsi lehký.“ (Da 5,27)